Učitelé z tramvaje

Jak už jsem onehdy psala, někdy se vyplatí poslouchat, co Vám říkají lidé, které náhodou potkáte. Tramvaj je ideální místo, ovšem můžete je potkat na chodníku před obchoďákem, u kontejneru s plastem, nebo kdekoliv jinde. Jasně, někteří z nich jsou cvoci, já netvrdím, že ne. I když i od nich se člověk může leccos dozvědět. Ale teď chci psát o setkáních, která skutečně ovlivnila můj život, jakkoli se mohla zdát bezvýznamná.

Jednu zajímavou paní, kterou si vybavuju, jsem potkala v autobuse. Sedla si ke mně a já neměla nejspíš náladu na povídání. Však to znáte. Jedete do práce, kterou nemáte rádi, naštvaní předem a mračíte se na celý kolo. Je tomu už řádka let a já tenkrát měla ještě na hlavě číro a v každým uchu spoustu náušnic. No a právě na ty náušnice přišel hovor.

Ta paní vypadala zcela seriózně až noblesně a bylo jí tak pětasedmdesát. Blablabla, myslela jsem si. Zas nějaká nevyžvaněná babka, kterou je třeba nějak přežít, než za chvíli vystoupím. A prej, jestli jsem si ty uši propichovala sama. Líbilo se jí to, zaujalo ji to, a proto si přisedla. Což bylo velmi neobvyklé, většinou byly reakce na můj zjev zcela opačné (jakože si lidi spíš odsedali). Ta paní mi vyprávěla, že za jejích mladejch let nebylo zvykem si takhle propichovat uši a ani prostředky na to nebyly k sehnání. Jenže ona si náušnice strašně moc přála. Tak použila normální jehlu, jenže jakmile tu vyndáte, otvor se zatáhne a už do něj náušnici nedostanete, ani kdybyste se rozkrájeli. Což mimochodem vím taky z vlastní zkušenosti. Prošila si teda uši jehlou na šití s nití, tu nit nechala v dírkách a několikrát za den s ní pošupovala sem a tam, aby dírečky nezarostly. 

Asi nemusím říkat, že mi poněkud poklesla čelist. Mou pozornost měla zcela. Opustila jsem svůj přezíravý výraz a musela ji obdivovat. Vím velmi dobře, jak bolí zanícený propíchnutý ucho, na kterým se teda rozhodně nevyspíte. Kdykoli se toho dotknete, třeba při oblíkání, je to jako bodnutí žhavým drátem. Musela si ty svý náušničky pěkně odtrpět, ale chtěla je, tak je získala. Jakkoli. Pak mi ještě řekla, že se nesmím v životě ničeho bát. Že musím být odvážná. A vidíte to? Pamatuju si to do dneška. Jo a taky jsem pár dní na to v tý debilní práci dala výpověď.

Jednoho pána jsem potkala na svým prvním Ukulelefestivalu v Úněticích. Prodávala jsem tam ve stánku svý výrobky a šla zkusit workshop hry na ukulele. Toužila jsem si jedno koupit, měla na to vyhrazenou částku a nemohla se rozhodnout který. Tenhle pán byl na tom workshopu taky a pak se objevil u stánku. "Tak co", zeptal se, "budete pokračovat ve hře?" A já: "Jo, určitě!" "A už máte nástroj? Ukažte!" "Ne, zatím ne, ještě váhám, který si vybrat. Mám tam jedno vyhlídlý, to se mi hrozně líbí, má nejhezčí zvuk ze všech co tam mají..." "Tak si ho kupte!" "No jo, jenže je moc drahý, já si vyhradila dva tisíce..." "To je málo! Kupte si to, co se Vám líbí. Až budete stará, nebudete mít nic! Budete šťastná, že ho máte! Navíc ho můžete prodat, kdyby vás to nebavilo." Znamení! Napadlo mě. To je znamení, že si ho mám koupit! A navíc je to pravda... Jen jsem se přiblble usmívala a pokyvovala hlavou, a když pán odešel, objevila se kamarádka. Tak jí to povídám (teda bez toho svýho uhranutí, že je to znamení) a ona na to:" Nojo, to známe, takovýdle kecy. Hrůza! Takovýhle moudra absolutně vypouštím..." To mě trochu zchladilo, ovšem když moje máma řekla: Hele, nějaká paní si tam prohlíží to tvý ukulele, vyskočila jsem a okamžitě si ho koupila. A blahořečím tomu pánovi pokaždý, když svýho miláčka ukulelátko beru do ruky, protože je nádherný a já si i po letech užívám jeho krásnej vzhled i zvuk. Na něco tak krásnýho prostě máte chuť hrát i když vám to nejde. A nikdy se nerozladí. Navíc, kdybych si koupila nějaký levný, stejně bych pořád toužila po tomhle. 

Poslední, o kom Vám budu vyprávět je konečně z tramvaje. Vlastně jsme se potkali na Letný před Billou. Já šla náhodou kolem a on prodával joja. Takovej vitální děda. Samozřejmě jsem ho chtěla odbýt, že nemám peněz nazbyt. Jenže on mi strčil pod nos dřevěný jojo a naléhavě povídal, že nežebrá, že se snaží, pracuje rukama, vyrábí joja a já tomu prostě nemohla nepodlehnout, bylo to strašně dojemný a já jsem citlivá. A navíc jsem musela ocenit kvalitní ruční práci, joja byla vážně pěkná! Takže jsem si to jojo koupila a šla na zastávku tramvaje a v ní jsme se potkali znova a dali se do řeči. A teď se podržte. Ten pán teda fakt neměl zapotřebí jít žebrotou, byl provozovatelem jachtklubu na Lipně, taky stavěl lodě, jenže mimo sezónu se nudil a měl rád práci se dřevem, tak vyráběl ty joja a další věci, pořád vymejšlel něco novýho a pak to prodával tímhle způsobem. Protože si rád povídal s lidma a nebavilo ho bejt doma. A řekl mi: "Život mě naučil pár pravidel. Jedno z nich zní: Když to není hned, tak to bude pak. "

Když se vám nedaří dosáhnout toho co chcete zrovna teď a rozčiluje vás to, nezoufejte.  Dosáhnete toho později, pokud nepřestanete.

Jinými slovy, když jdete za svým snem, splní se, jen musíte vydržet. Někdy to trvá fakt dlouho. A ten proces může mít letitý přestávky. Nevzdávejte to.

Jestli je konec dobrý nebo špatný záleží na tom, kdy to ukončíte. Tohle teda není z mojí hlavy, je to z knihy "Ukaž co děláš" od Austina Kleona. A myslím, že i ten citoval někoho, tak si to přečtěte, ať víte koho. I když hlavní je to sdělení.

Tady  jsem chtěla dát fotku toho joja, jenže se mi při stěhování bohužel rozmáčklo. Asi budu muset zajet na Letnou.