Tyhle rady si strčte za klobouk

Tak trochu protiváha k minulýmu článku. Je třeba to třídit. Totiž rady, který k nám doplujou. Některý totiž vůbec nejsou užitečný. Nebo rady...jde spíš o nepsaný "pravdy", já vlastně ani nevím, kde se vzaly. Některý z nich jsou notoricky známý. A stává se, že se jima fakt řídíme a ani nám to nepřide divný. Takže je prosím Vás svejm dětem neříkejte. Třeba...

Nejdřív práce, potom zábava.

Hodně oblíbenej žvást. Jestli se tímhle řídíte, nejspíš Vám moc času na zábavu nezbývá. Protože ona nespecifikovaná, nekonkrétní práce nebude nikdy hotová. Mluvím tu tedy o práci doma, ne v zaměstnání. Vždycky je ještě co uklízet, vždycky je co opravovat. Je třeba si práci, která je třeba dokončit, před zábavou jasně ohraničit. Až vytřu předsíň, mám hotovo a můžu jít provozovat zábavu, ať už je to cokoli.

Skrývá se tu ovšem další nebezpečí. Z věty tak nějak vyplývá, že pokud nás něco baví, nemůžeme to nazývat prací. Tudíž sami sobě tvrdíme, že práce nás bavit nemůže. Jakmile nás baví, není to práce, je to zábava a přicházejí výčitky svědomí, že se bavíme, zatímco bychom měli pracovat. Takže toho necháme a jdeme dělat něco otravnýho, čemu můžem říkat práce, abychom svědomí ukonejšili. Je to začarovanej kruh. Protože všichni bychom nejspíš chtěli, aby nás naše práce bavila, abychom se živili naším koníčkem. Jenže s tímhle přístupem to jaksi ani není možný.

Když něco dobrýho trvá dlouho, musí se to pokazit.

Tak tohle je opravdu zákeřnej kec. Netuším, kde se to v mý hlavě vzalo, ale díky tomuhle pravidlu znervózním vždycky natolik, že nakonec pokazím to, co zrovna dělám. Třeba při hře na hudební nástroj...už hraju nějak dlouho bez chyby, to se mi nepodobá, chyba musí přijít každou chvíli...už, už...á jasně, už je to tady! A jsem na svým, pravidlo potvrzeno, svět je zpátky v rovnováze. Hm...

Můžem si užívat tu chvíli a nemyslet na to, jestli se pokazí, nebo ne. Protože není žádnej zákon vesmíru, že se pokazí. Nic takovýho neexistuje. Fakt ne. Jasně, někdy jsme zdraví a někdy nemocní, někdy jsme veselí a jindy ne, ale nikde není psáno, že nemůžete být zdraví a veselí 30 let v kuse. 

Nedělej to, když to neumíš!

Rada nad zlato. Tahle rádoby vtipná hláška používaná ve chvílích, kdy se Vám, nešikovi, něco nepovede, dokáže chuť učit se novému zablokovat na pěkně dlouho. Někomu na týdny, jinému třeba navždycky. Když člověk dělá jen to, co umí, nejspíš se mnoho novýho nenaučí. Na samým počátku neumíme nic moc. Ležíme, neudržíme ani hlavu rovně na krku a nezbejvá, než spoléhat na to, že se o nás někdo postará. Všechno se postupně naučíme tím, že to zkoušíme. Pořád dokola, znovu a znovu, stokrát za den se snažíme, nevzdáváme se a zhruba za rok se z ležáka vypracujeme na chodícího člověka. Za rok. Celkem dlouho, že jo? Vydržet rok dělat něco, co nám z počátku moc nejde... Vlastně na začátku, když jenom ležíme, to vypadá jako holej nesmysl, že by se to mohlo někdy podařit. Musíme projít tolik fází, než dospějeme k chůzi. Kdybychom ale nezkoušeli, co neumíme, zůstali bychom ležet na zádech nafurt.

Všichni se všemu musíme učit, a většina věcí, který jsou přisuzovaný nějakýmu vzácnýmu daru, či talentu, se kterým se člověk údajně "musí narodit" jsou ve skutečnosti dovednosti, který se daj naučit a trénovat. Akorát, že učení trvá. I mistrům to zezačátku třeba nešlo. A chytří rádcové jim někdy radili, ať toho nechaj. V rozhovorech s různýma úspěšnejma osobnostmi na to narazíte docela často. Jde tu o píli, tréning a překonávání překážek. Ať už jde o kreslení, zpěv, jízdu na motorce, sport, štípání dříví, cokoli, na co si vzpomenete. Vaření. Prezentace. Mluvení na veřejnosti. Že se Vaše první prezentace zrovna moc nevyvedla? Neznamená to, že na to nemáte vlohy. Že na to nejste. Jste jen nezkušení. Je třeba to zkoušet, trénovat a za pár let zase budou začátečníci závidět Vám, jak jste dobří. Záleží jen na Vašem rozhodnutí a chuti, čemu budete věnovat čas a budete se to učit. Ne na tom, na co podle ostatních "hodíte".

Než začneš s něčím novým, nauč se pořádně to, co děláš.

Velmi rozšířená věta. Kdy je splněna míra umu jedné věci, abych už měla nárok se začít věnovat něčemu jinýmu? "Chtěl jsi kytaru a ještě ses na ní pořádně nenaučil a už chceš zase hokejku. Jak dlouho ti to vydrží? Za pár měsíců, tejdnů, dní, přijdeš zase s něčím jiným..." v tomhle je dost velká výhoda (teda stejně, jako ve většině jiných věcí) když je člověk dospělej a všechny věci si kupuje sám. Samozřejmě chápu, že rodiče nemůžou kupovat dětem každou věc, kterou si jejich ratolest vymyslí, na druhou stranu, jak má zjistit, co ho baví, když to nevyzkouší? Naučit se "pořádně na kytaru" znamená co? Brnkat u táboráku píseň o třech akordech? Vychodit konzervatoř a stanout na světových pódiích? Míra umu záleží na Vašem osobním měřítku. Aby to stačilo Vám. Ale ať už to umíte jakkoli, není to myslím důvod proč nezkusit ještě něco jinýho. Když budete chtít, můžete kdykoli opustit to, co děláte. A začít s něčím jiným. A pak se k tomu vrátit. Nakoupit si deset hudebních nástrojů a nehrát na ně. A hokejku. Zjistit, že mě hraní na nástroje nebaví. A prodat je. Nebo si je pověsit na zeď na výstavku, protože se mi prostě jenom líběj. A nevyčítat si to. Některý cesty jsou spletitý a někdy je třeba zajít do spousty slepých uliček, než trefíme tam, kam jsme na začátku ani nevěděli, že jdeme. Všechno, co děláme nás někam posouvá. Můžem tomu říkat omyl, nebo tomu můžem říkat cesta.

Ty jsi totiž...princezna, ňouma, a hodíš se spíš do kanclu než na horolezce.

Škatulkování. Obecně se ví, že to nic dobrýho nepřináší, přesto to pořád jede. Slýchávali jsme to v různých obměnách všichni. Věty typu: "To je ale krásná holčička, úplná princezna!" A holčička o sobě věděla, že je krásná. "To je ale čuně, podívejte jak jí a všude mu padají drobky! A ta pusa!" A chlapeček o sobě věděl, že je čuně.

Možná máte pod kůží zažraný podobný věci. Tak ty taky nejsou pravda. Protože za prvý, nikdo není pořád jenom krásná princezna, nebo čuně. I čuně si po jídle pusu umyje a drobky zamete. A princezna si jde hrát do louže a rázem se role vymění. Jenže, když jednou dostanete tyhle nálepky, dost těžko se jich zbavuje. A často se stane, že tu roli nakonec přijmete za svou. Chlapeček se začne stydět, že je čuně a sebevědomí klesá. Časem už mu čuně nikdo neřekne, ale nízký sebevědomí zůstává a neví se proč. Nejspíš to má v povaze, žejo. To co nám ti milí lidé říkali, to byl jejich pohled na svět a jejich názor. Týkal se jich. Jim jsme připadali jako čuně a někomu jinýmu jsme připadali roztomilí, ale nejspíš se k nám dostal jen hlas toho, kdo mluvil hlasitěji. Projektovali na nás svoje představy o realitě. Často slýchám od maminek na dětských hřištích, jak mluví o svých dětech. Třeba:"Naše má problémy se spánkem. Spí jen tři hodiny v kuse a pak se budí. Je problémová. Je to únavný..." Některý mámě to připadá normální a žádnej problém v tom nevidí. Bere to tak, jak to je (a doufá, že vydrží, než se to změní samo a neupadne do kómatu z nevyspání). Jiná v tom problém vidí a snaží se to změnit. Jenže problém má ve skutečnosti ona, ne ono. Jí to vadí. A přesto je to dítě, které dostává nálepku.

Nebo: "On je takovej nerváček. Maminčina histerka viď..." Roztomilé, že? Dítě ví, že je histerka a nerváček a chová se podle toho. Kde zůstalo jeho skutečné já? To bude řešit později. Až bude sám se sebou hrubě nespokojený a bude mu vadit, že je histerka, i když ví, že mu to vůbec není vlastní. Možná že to, co nám na sobě nejvíc vadí, nejsme skuteční my, ale nánosy nálepek, který se na nás navrstvily. Převzaté role. Chtěli jsme splnit očekávání našich blízkých a učitelů. Transformovali jsme se, aby nás měli rádi. Abychom se zavděčili. Možná nejsme princezny, čuňata, samotáři, introvertní, nešiky, zadumaní, histeričtí, hluční, klauni, známé firmy, průseráři, problematičtí, tlustí, modelky od kolíbky, dříči, flegmouši, ředitelé zeměkoulí, poctivci,předurčení k něčemu a já nevím co. Možná bychom chtěli plavat, i když nám přece říkali, že vodu nemáme moc rádi. Možná jsme to my, úplně jiní, než si tady všichni mysleli a myslej. Možná můžem bejt takoví, jací bychom si přáli být. Teď už jsme naštěstí dospělí, takže už se můžeme najít a být skuteční.

Život je boj.

Je těžkej. Krutej. Není to lehký. Musíš se s ním rvát. Když si tohle opakujete dostatečně dlouho a často, začne to platit. Čím to je, že někdo životem jen tak proplouvá, raduje se, veselí se, problémy každodenního života zvládá s prstem v nose? A někdo se dře i s maličkostmi, všechno je pro něj problém a starost, nic není jednoduchý a ráno se budí s pocitem, že začal další náročnej vyčerpávající den a už aby byl večer. Je to o povaze? Asi taky... možná... ale víte, já mám prostě pocit, že se vliv povahy na tyhle věci přeceňuje. Nějak se mi nechce věřit, že někdo má od základů smutnou povahu, nebo že má v povaze vyhledávání problémů a skuhrání nad flekem na ubruse. Věřím, že když někdo životem tančí a všechno se mu daří, nekrmili ho v mládí strašidelnýma větama o tom, že život je zlej.

Podívejte, lepší to nebude. Větu, kterou známe i z telky, na mě aplikoval můj obvodní doktor, když jsem si na něco kdysi postěžovala. Nejspíš, že mě bolej záda. Trochu mě ta věta naštvala a říkala jsem si, že mu ukážu!S věkem se takovýhle věci nezlepšujou, to je fakt. Ale můžete se pochlapit a začít se věnovat sportu. Jó, doktoři znaj lidi a vědí, že většina z nich svý zvyky nemění. Nezačnou ve třiceti cvičit, když nikdy předtím necvičili. Nepřestanou kouřit, když kouřej dvacet let, jíst zdravějc a čumět imrvére na telku... Jenže někteří jo. Já jo. A třeba vy jste tak výjimeční, že taky jo. Moje záda jsou už mnohem lepší než dřív. Vlastně jsou na tom líp, než byly kdykoli v mým životě, včetně dětství a mládí. Taky skoro deset let nekouřím. I moje plíce jsou na tom mnohem líp. Dokonce, díky walking english, je na tom podstatně líp i můj mozek, potýkající se se zkříženou lateralitou. A to mi prosím říkali, že když se to nepodchytí do sedmi let, šance je nulová. Kecy v kleci. Vždycky je správná chvíle začít. A ztrácet elán není na místě.

Toho už nedoženeš, když nezačneš ve třech, pěti, deseti, tak nemá cenu začínat. Hrát na housle. Třeba. Teda, jak je to konkrétně s houslema nevím. Je jasný, že když něco začnem v dětství a někdo jinej ve dvaceti, má ten první jistej náskok. Jenže ten druhej má zase odhodlání a píli. Vlastní invenci a rozhodnutí. Slyšela jsem o muži, kterej se začal učit hrát na kytaru v pětapadesáti a za dva roky si zahrál na koncertě s Jarkem Nohavicou. Věty tohohle typu nejsou užitečný. Jsou demotivující a berou vám chuť začínat s něčím novým, když už je vám víc jak patnáct. Nenechte se zblbnout. Krom toho můžete objevit svůj skrytej talent a strčíte veterány oboru brzo do kapsy. A navíc to není soutěž.

Kdo chce moc, nemívá nic.

A kdo chce málo, dostane málo, víme...?