Tak sakra, co ten název?

Název ke mně nepřicházel. Každá kniha potřebuje název, to je jasný. Takže, jak by se mohla jmenovat ta moje? O čem je? O zvířátkách. A hlavně o obrázcích. Co mají jednotlivé obrázky společného? Co je pro ně typické? Jsou kruhové. Z toho plyne? Z toho plyne, že v názvu nejspíš budou zvířátka a kruhy, vycházejí z toho ZVĚROKRUHY. No jasně! Mám to, to zní skvěle. Zvěrokruhy. Navíc také můj blog by měl mít v názvu jméno knihy. Aby byl dobře nalezitelný, kompatibilní s knihou, aby se to dobře doplňovalo a vůbec. Takže můj blog se bude jmenovat Zvěrokruhy, plus nějaký podtitul. Jak ho lidi najdou? Kdy jim vyskočí na obrazovku? Nejspíš když budou hledat něco o... astrologii. A když budou hledat, jak se píše kniha a vyskočí jim blog s názvem Zvěrokruhy, možná jim to přijde, jako nějaký omyl. A v knihkupectví, otevřou knihu s názvem Zvěrokruhy a jejich zklamání vidím už teď, když místo astrologie najdou básničky o zvířátkách. Takže nic, Zvěrokruhy to nebudou, musím vymýšlet dál.

Kruhy. Kroužky. Kola. Zvířátka. Kolečka. Zvířecí kolo. Zvěrokolo. Kola na vodě. Letokruhy. Kolotoče. Zvířotoče. Okolo. Čarokruhy. Kruhočáry. Čarodějné kruhy. Čárykola. Kololinky. Čarovlnky. Kolobrázky. Rozhlídni se dokola. Furt se motám v kruhu. Na jednom písečku. Musím vystoupit ze zaběhnutýho plácku myšlení a hledat jinde. Jak má ale člověk vystoupit ze svý vlastní hlavy? No přece půjčit si hlavy ostatních!

Prvním místem odhalení bezradnosti byl Flér. Spousta kreativních lidí se spoustou nápadů. Shlukují se tam. Moje oblíbené místo k zastavení. Napíšu blog, přemůžu nechuť zveřejnit básničku a obrázek a uvidím co se bude dít. Proč nechuť? Bojím se. Co když nikdo nezareaguje? Co když mě pošlou do háje? Nikdo to nebude číst, nebo bude a napíše mi, že to je celý blbost... Není kniha, která ještě ani nevyšla jako výhra za nejvhodnější návrh divná cena? Budou mi věřit? 

A záleží na tom vůbec? Za zkoušku nic nedám. Takže, první krok učiněn, další už byly jednodušší, blog putoval na Facebook. Budou mi kamarádi článek sdílet? Připíšu tam: prosím o sdílení a děj se vůle páně. Sdíleli ho. Čímž se ukázalo, že mám dost rozlehlý mezery v ovládání Facebooku. Když já nasdílím svůj blog a někdo další znova, dohledám vůbec pak ty komentáře pod ním? Asi ne...Takže návrhy pište do zpráv...jsem tam měla dát, ale nedala a tak se mi návrhy začaly množit pod příspěvkem v komentářích. První vlnu sdílení (no, paradoxně naštěstí spíš vlnku) bylo možné dohledat, jestli někdo sdílel dál, už ne. Kam dál? Na Databázi knih! Kam jinam? Jak jsem na ni mohla zapomenout? Vžyť to je místo s největší koncentrací lidí milujících knihy, navíc se dá předpokládat, že sečtělých, tak kde jinde lovit inspiraci? Paráda, hotovo. A teď čekám. A lidi píšou, no vážně! Databáze knih se ukázala jako dobrý nápad, příspěvků tam bylo nejvíc. A teď zas vznikla nová obava. Co když z nich nic nevyberu? Co když se mi žádný nebude líbit? A zase nebudu mít nic? Co udělám? Co pak?