První opravdový krok směrem ze šuplíku

Dobrá duše na databázi knih mi poradila s postupem výroby knihy, takže se mi osvětlily některé kroky. Před korekturou je dobré texty "zrecenzovat", což znamená, že si je přečte nějaká nezávislá, moudrá a zkušená osoba a sdělí vám, že nestojej za nic, ať je předěláte. Došla jsem k závěru, že je to dobrý nápad a pověděla jsem o tom své koučce. Přece jen, člověk nad svojí prací snadno ztrácí nadhled. Nechtělo se mi je posílat někomu neznámému, co když jsem stvořila bestseller a on mi ho ukradne? Antonie je mimo jiné textařka a navíc má tři děti, takže zkušeností s pohádkami požehnaně. Na požádání sype z rukávu velmi půvabné pohádky, jak jsem se sama přesvědčila. Dalo se předpokládat, že má ponětí o tom, co se dětem líbí, a tak když mi nabídla, že to můžem zrecenzovat hned, během koučinku, nadšeně jsem souhlasila.

Měla jsem jí texty poslat a ona si je měla přečíst a za týden mi říct, co si o tom myslí a společně bychom se na to mrkly.

Přiznám se, že když jsem jí je posílala, měla jsem trému, jak při prvním tanečním vystoupení na základce. Bála jsem se, že mi všecko vyhází a řekne, že jsou to blbosti. A že to budu muset předělat. Sice chápu, že pokud usoudí, že jsou to blbosti, nemá smysl v tom pokračovat ve formě v jaké to je, ale stejně nebylo úplně lehké jí to poslat. Taky mě to trochu překvapilo, chci to přece vydat, bude to číst spousta (alespoň doufám) lidí a já mám problém to poslat jednomu, nad to známému? Jak to chci proboha teda vydat? Když se bojím názoru jednoho? Je jisté, že mě v budoucnu čeká i negativní hodnocení a kritika, měla bych si začít zvykat. Tak jsem to poslala. Bylo to tak odhalující...jako bych dávala někomu číst svůj deníček a čekala, co na to řekne. A to nejsou texty nikterak osobní. Došlo mi, že to byl první malý krůček směrem ven, ven z šuplíku. Do teď to bylo jen kreslení a soukromé psaní. S postupující prací dostává všechno skutečnější rozměr.

Dva příběhy ze tří, recenzi nepřežily. Třetí jsem jí zatím neposlala. Ty dva byly moc dlouhé, ten o Šnekovi navíc málo dětský. Příliš depresivní. Schovám si ho do zálohy. Příběh O pavoukovi, který se mnohokrát stěhoval, je taky dlouhý, možná že se dočká samostatné knížky. Třetím příběhem, který zůstal zatím doma byl Mravenec. Ten jsem přepsala a razantně zkrátila. Místo Šneka a Pavouka vznikly krátké příběhy Straka a Škvoři. Nejdřív jsem váhala, jestli se mi podaří vymyslet příběh dostatečně krátký, ale zároveň zábavný a smysluplný, ale jak jsem začala, psaly se tyhle dvě kapitoly skoro samy. A hned k nim vyskakovaly obrázky. Do jednoho jsem se okamžitě pustila a šlo to krásně, předchozí kreslící přestávka přinesla své ovoce. Jenže tohle ovoce má taky červavou stranu. Některé předchozí obrázky se mi přestávají líbit, zdají se mi příliš vzdálené příběhům v básničkách. Je nutné je překreslit. Rozkresleného Pavouka, kterého jsem s velkou slávou konečně začala, zase odložím a Šneka, zatím nejpracnější obrázek nebudu potřebovat vůbec. Dál mě čeká překreslit asi pět dalších obrázků, což je minimálně pět dalších týdnů, ale spíš víc. To se nám to zase protahuje!