Pipíp: Všechno, co udělám, následně prochází analýzou a většinou dojdu k závěru, že to celý bylo špatně a měl jsem to udělat jinak.
Píp: Jo? Co třeba?
Pipíp: Cokoliv, rozhovory, setkání... všechno.
Píp: Takže všechno uděláš vždycky špatně.
Pipíp: No, víceméně. Něco je blbě jen částečně, něco celý. Většinou mám z toho špatnej pocit.
Píp: Chceš říct, že máš špatnej pocit ze všeho, co děláš?
Pipíp: No, většinou mám zpětně pocit, že to šlo udělat jinak, líp.
Píp: Není to frustrující?
Pipíp: Jo, je.
Píp: Tak proč to děláš?
Pipíp: Jako co?
Píp: Tu analýzu.
Pipíp: No abych se poučil, zmapoval chyby a příště se jich vyvaroval.
Píp: A funguje to?
Pipíp: Evidentně ne.
Píp: Tak to nedělej.
Pipíp: Tu analýzu?
Píp: Jo, tu debilní analýzu. Když už jednou něco řekneš, nemá smysl nad tím zpětně dumat a hledat mouchy. Beztak pocit vítězí nad obsahem, člověk z rozhovoru odchází s pocitem, ne se seznamem použitých slov a frází.
Pipíp: Stejně mám pocit, že to co říkám bych měl pro příště nahradit něčím lepším, ale příště to zas zapomenu a řeknu, co mě první napadne. Mám dojem, že v jednoduchých situacích používám jiný odpovědi, než ten druhej očekává a pak je zklamanej.
Například, na větu "Miluju tě" se má odpovědět "Já tebe taky" a ne třeba "Děkuju". Nebo když ti někdo přeje "Měj hezký víkend", má se říct "Děkuju, ty taky" a ne jenom "Děkuju".
Píp: Tak uznávám, že na tom něco je. Možná, že když řekneš jenom "Děkuju" a ne "Děkuju, ty taky", znamená to, že jsi v jádru sobec a je ti úplně ukradený, jakej ta druhá osoba bude mít víkend.
Pipíp: A tobě to není ukradený?
Píp: Ne, mě v hloubi duše záleží na tom, aby se mí kamarádi měli dobře.
Pipíp: To mě přece taky!
Píp: Teď to spíš vypadalo, jako že je ti to ukradený.
Pipíp: Asi záleží na tom, o kterým kamarádovi se bavíme. Jenže tyhle věci se maj říkat i lidem, kteří ti ukradený jsou. Ze slušnosti. Říká se tomu slušný vychování.
Píp: Možná, že je to spíš o upřímnosti. Nepoužíváš univerzální fráze pro všechny, ale měníš to podle skutečný situace. Jsi autentickej! To je lepší, než naondulovanej úsměv a cukrový přání pro všecky bez rozdílu a pak nikdo neví, jestli to myslíš doopravdy.
Pipíp: To sice neví, ale aspoň nemá pokaženou náladu.
Píp: Co je ti do nálady cizích lidí? Krom toho půlka z nich jsou ignoranti a neposlouchaj pořádně co říkáš.
Pipíp: Jenže, mě se to stává i u těch, na kterých mi záleží. Že jim zapomenu popřát hezkej víkend a jenom poděkuju. Ale přeju jim ho!
Píp: No a? Ty tě přece znaj a pořád s tebou kamaráděj. I když vědi, že se nesoustředíš, žvaníš kraviny a jsi sobec.
Pipíp: Děkuju.
Tobě taky hezkej víkend.
Před časem jsem realizovala svůj dávný malý sen (seník?). Začla jsem malovat na překližkové výřezy, nejdřív miniaturní ukulele - náušnice, později vyráběla brože a všechno možný. Úplně mě to pohltilo, zvlášť po objevu akrylových fixek, které jsou pro tento účel ideální. Moje mánie přerostla v touhu vlastnit laser na překližku a vyřezávat si vlastní...
Jsem snílek. Mám spoustu snů a přání, co chci v životě zažít a vidět, ale pořád se mi zdá, že nic nestíhám. Často přemýšlím, hodně zapomínám, žiju chaoticky a pak mám pocit, že mi všechno nějak utíká. Vím, že když něco chci, musím na tom pracovat, ale často ještě před dosažením cíle změním kurz a směřuju zas někam jinam a...