Nechte děti malovat

Můj syn a já moc rádi malujeme. Děláme to od malička. On maluje už asi rok. Jsou mu dva. Hrozně ho to baví, v podstatě kdykoli vidí vodovky, tuby akrylu, nebo fixy, chopí se jich a jde na to. Inspiraci má okamžitě, nemusí se na nic ladit, je naladěný nonstop. Nepřemýšlí, co namaluje, zkrátka vezme štětec a udělá to. Jeho malování je tak bezprostřední, tak svěží a dynamické, že se mě může leda zdát. Podává mi kelímek, tentokrát připravuji místo papíru překližku, otevřu barvu a vyberu silnější štětec. Nejradši bych mu do toho nezasahovala vůbec, ale ukazuje mi, že si mám vzít štětec taky, takže je jasné, že tenhle obraz bude společný. Maluji pozadí a hlavní motivy nechávám na něm. Protože, když když se do toho Viktor pustí, barva teče proudem a je vskutku na co se dívat. Já plním různé lahvičky barvami, třeba od kapek na rýmu a on barvu leje, čmáře štětcem, do toho fixou, pak prstem a je zcela ponořený do práce. Naleje na podklad tolik barvy, až teče na koberec, jako řeka.

Během pár minut jeho rauš opadá. Chvíli se ještě soustředí na začernění hrdla skleničky na vodu, pak si stoupne a nohou v ponožce rozšlápne barevnou louži vprostřed obrazu a odchází do kuchyně nechávajíc za sebou v chodbě barevné stopy. Já zůstávám sedět nad obrázkem a nechápu, jak to, že jeho tahy štětcem mají takovou energii? Proč ji nemají i ty moje? Vypadají proti těm jeho tak prkenně...Když obraz zaschne, je krásný. Ale mám pocit, že ještě není hotový. Rozhodnu se na něm víc účastnit. Je to přeci jen společné dílo, ne? Tentokrát použiju černou a zvýrazním strukturu povrchu. Tam, kde Viktor nanesl největší hroudy barvy, vynikne nejvíc, hladká místa trochu mizí ve stínu.

Za pár dní se do malování Vikouš ponoří znovu, tentokrát už mu do toho nezasahuju vůbec. Dokončení je jeho parketa. Nejdřív udělá ze všech barev ve vodovkách žlutou. Pak se zaměří na obraz. Vyleje na něj několik lahviček oranžovožluté a je to. Auto, se kterým někdy po obrazech jezdí, tentokrát vynechal. Obraz je hotov.

Bezprostřednost, se kterou se děti pouštějí do malování, je magická. Je to vzácná možnost, jak zachytit střípky jejich vnitřního světa a zmrazit je v čase napořád. To co dítě na papír vyjeví, to se nijak jinak nedozvíme. Synovi do tvorby nikdy nemluvím. Nenutím ho malovat konkrétní věci. Malování s Viktorem není o tom "ztvárni, co vidíš a pokud to není nic konkrétního, nestojí to za nic". Je to jen jeho chvíle a říkat: "namaluj tohle sem a tohle takhle, rybu zelenou a ptáka modře" je podle mého mínění barbarství. A škoda. Zničí to okamžik, zničí to kreativitu, stopne to proud, který je dobré nechat prýštit. Je to čirá radost. Jen ho nechat a dívat se, co se stane. Pozorovat. A zírat. Jaké barvy zvolí? Jaké médium? Štětec, prst? Proč maluje sem a ne jinam? Jeho svět v obrazu a stejně tak svět v obrazech všech ostatních dětí, je kouzelný, jedinečný. Je unikátní a my ho můžeme na papíře uvidět. Není to úžasné?

Společné obrazy, to je ještě trochu něco navíc. Je to spolupráce, hra, chvíle strávená společně v kreativitě. Jako dva dílky skládačky, které do sebe krásně zapadnou. Vy a Vaše dítě. Pokud si dokážete hrát a nic neočekávat.

My máme doma dílnu, ateliér, místnost, kde barvy na zemi a na stěnách nevadí. Vy si můžete se svými dětmi vzít barvy ven, na dvorek, nebo rozprostřít v kuchyni hodně novin. A nechat barvy téct, nešetřit. A štětcům klidně užmoulat chlupy. A pak se vykoupat. A oblečení nechat zase na příště, protože nejspíš už nepůjde vyprat. Ale stojí to za to.