Mám název, aneb cestou imaginace

Ještě jednou děkuji všem zúčastněným za Vaše návrhy. Nejsem zběhlá v pořádání takovýchhle akcí, takže to bylo pro mne nové a vzrušující, čekat, jestli někdo zareaguje. Vlastně jsem půl dne měla oči na stopkách a jakmile se zeleně rozsvítila upomínka, hned jsem se musela mrknout. Sešlo se spousta milých i hezkých nápadů. Se svou obavou, že ten pravý mezi nimi nebude, jsem se Vám svěřila už v minulém článku. A možná platí, že čeho se nejvíc bojíme, přesně to se stane. Nemohla jsem si vybrat. Bylo mi tedy jasné, že to musím vzít ještě odjinud.

Máte rádi imaginaci? Já jo. Myslím, že pro každého, kdo má jen špetku představivosti je to skvělý a zábavný způsob sebepoznání. Člověku dokáže dost napovědět, ukázat cestu, najít nové možnosti a odpovědi. Nikde nenajdete pravdivější odpovědi o vás samých, než ve Vaší vlastní mysli. Používám ji, když se o sobě potřebuju něco dozvědět. Používám ji docela často, takže už znám v hlavě svoje bezpečné místo, svoji louku, která je výchozím bodem pro cestu do nitra mysli. Na ní jsem přirozeně začla. Prohlédla jsem si celou krajinu, kterou už znám a bylo jasné, že se tentokrát musím vydat dál, do míst, kde jsem ještě nebyla. Bylo to snadné. Jen pár kroků dál po louce. Co tam je?

Před očima se mi náhle rozprostíralo nedozírně obrovské město. Jako bych já byla na zeleném kopci a shlížela na něj dolů, jak na moře. Táhlo se kolem dokola mého ostrůvku až k horizontu. Tisíce staveb a budov, tisíce barevných střech, náměstí, kupolí, továren a komínů, kilometry silnic, ulic, zkrátka město se vším, co byste si ve městě jen mohli představit. Město ve stříbřitém oparu. Tak tady budu hledat název své knihy. Tady je místo za hranicí mého obvyklého přemýšlení. Vydala jsem se po úzkém mostku do města , sešla dolů a šla ulicí. Bylo mi jasné, co hledám. Přece knihkupectví! Došla jsem k němu a vstoupila. Regály byly z červeného dřeva, knihkupectví bylo obrovské. Mělo vysokánské stropy, po stěnách se pnuly police s knihami a oknem proudilo dovnitř sluneční světlo. Ve vzduchu vířily částečky prachu.

Dobrý den, řekla jsem pánovi za pultem. Já hledám svojí knihu. "Aha" řekl mi a vyšel zpoza pultu. Ta je tady. Vytáhl z regálu pod dřevěným schodištěm knížku čtvercového formátu. Byla obalená prachem a celá tmavá. Podal mi ji. Myslela jsem si, že to je všechno. Prostě si přečtu název té knihy a mám to. Snažila jsem se otřít prach, ale jen se rozmazával. Konečně se pod ním zaleskla zlatá písmena. K r...uhy...ko...la...zvěro...ne, tohle přece ne...tak znova, zamžourala jsem na knížku ještě jednou. Co tam je? Kolečka...kolotoče...písmenka se pohybovala a přehazovala a vířila a měnila. Co to má být? Trochu mě to naštvalo. Vždyť je to totéž, co už jsem jednou vymyslela! A nelíbilo se mi to!

Prodavač se na mě zadíval a povídá. "Vy si pořád představujete tu knihu z venku. Představujete si obálku a na ní nějaká slova. Nebo jednotlivé obrázky a mezi nimi hledáte souvislosti. Ale musíte si představit tu knihu jako celek. Jako jeden kus. Který žije. I s obálkou a se všemi obrázky, ale komplet, všechno najednou a dohromady. Otevřete ji a prolistujte ji.

Stála jsem tam a rychle projela stránky. Pak jsem podržela knížku v natažených rukou a koukala na ni jinýma očima. Už jsem se nedívala, co se děje na obálce, ani jsem si nepředstavovala, jak bude obálka vypadat, až na ní bude název napsaný. Prostě jsem to měla. V kruhu přátel zvířátek. To je jméno, které ke mně přišlo. Jméno mé knihy. Patří k ní. Tohle a žádné jiné.

Fajn, probrala jsem se z imaginace a přemýšlela, jak Vám to sdělit. Totiž, kdo teda vyhraje tu knížku? A neurazíte se, že jsem nakonec Vaše návrhy nepoužila? První nápad byl, že najdu nějaký nejpodobnější návrh a uvedu, že to byl ten, který mě inspiroval. Dostavil se pocit prkýnka vzpříčeného v žaludku. Jéé, poctivosti, kdo se tě prosil o radu? Dobrá, tak jinak. Počkat, už to mám! Přece losování!

Takže nastříhané papírky, těch mám dost po řezání papíru na zápisníky, klobouk, ten někde seženu, nebo bude stačit hrnec a jde se na to.

Mám napsáno, dohromady Databáze knih s Flérem a s Fejsbukem je to 22 lístečků. Zaroluju, dám do kastrůlku a jde se losovat. To je prácička pro Viktora. Je nestranný. Normálně, je to dobrodružný, jako bych si losovala vlastní výhru! 

Tááákže ......vítězem knihy se stává...Honzin! Tady z databáze! Jeden z prvních přispěvatelů.

Gratuluji Honzine! Podrobnosti Vám napíšu do zprávy.

Všem ostatním ještě jednou díky a doufám, že mi zůstanete věrní.