Hranice si nastavujeme sami

Objevila jsem něco, co mě nadchlo. Techniku kresby. Stává se mi často, že se nachám nadchnout. Vlastně každou chvíli. Vždycky něco objevím, zkusím to, když mě to baví a trochu mi to jde, jsem pohlcená, ale během dvou tří obrazů nadšení vyprchává. Začnu se nudit, techniku opouštím a hledám jinde. Nikdy mi to až tak nevadilo, až na to, že každý můj obraz vypadá, jako by ho dělal někdo jinej. 

Tentokrát to bylo právě tak. Okouzlení při prohlížení cizích děl vystřídalo nadšení při prvních pokusech, když jsem zjistila, že se mi daří. Že to vypadá dobře, i když jsem to nijak zvlášť netrénovala. Že se mi podařilo zhmotnit vizi z mý hlavy tak, jak jsem ji tam viděla, byla novinka a nadšení to ještě umocnilo. Popisovala jsem to o kapitolu níže. Co se stalo pak? Ještě jeden z dalších večerů jsem pokračovala a zjistila, že mě nadšení opouští. Tentokrát dokonce extrémně brzy. Asi dva další obrázky ještě docela ušly, pak jsem se začla nudit. Je to na jedno brdo. Nic novýho mě nenapadá. Všechno, co dál touhle technikou vytvořím, se bude příliš podobat předchozímu. Tahle technika už mi nemá co dát. A tady jsem se zastavila.

Proč to tak je? Proč se mi pořád děje to samý? Proč mě nebaví pokračovat? A vymyslet v rámci techniky něco novýho, zdokonalit se? Bejt v tom dobrá, pracovat na tom, zlepšovat se?

A pak jsem na to kápla. No fakt!

Víte, možná za to může kniha, kterou jsem právě zakoupila. Jmenuje se Válka umění a napsal ji...velmi ji všem doporučuji a obzvláště těm, kteří chtějí něco dělat a nedělají. Chtějí s něčím začít a ještě nezačali. Touží po změně a ještě nic nezměnili.

Možná za to může Tony, koučka, která mě naučila hledat jiný cesty než ty, který vidím na první pohled. Pomohla mi proměnit mou mysl. Zasela do mojí hlavy semínko, který vyklíčilo, roste a košatí.

A možná za to může fejsbuk, na kterým jsem nedávno viděla působivý způsob "malování obrazů". Jedná se o nalívání akrylový barvy smíchaný v kelímcích s nějakým médiem na plátno. Vznikaly nádherný obrazy a navíc autor nemusí v podstatě vůbec nic umět. Což se taky probíralo pod videem v diskuzi. Ale záleží na tom, jestli autor něco umí, když to vypadá tak krásně a lidi se perou o to, aby si takovej obraz, za pět minut hotovej, mohli namalovat? Všichni chtěj něco tak snadnýho zkusit, o médium je velkej zájem. Úskalí je v tom, že většina autorů používající tohle médium ho zkusí jen tak, jak je v návodu a nic dalšího je nejspíš nenapadne. Vyčerpají všechny možnosti, které se nabízejí v první línii a pak toho nechaj, protože to bude nuda. Všechny jejich obrazy si budou víceméně podobný a celý se to brzo okouká a provalí, že na tom nic není. Jako to bylo s enkaustikou. Ale pár kreativců si s tím bude hrát a experimentovat. Dotáhnou to do neskutečných podob. Dají tomu něco novýho. Něco zajímavýho. Něco svýho.

No, a jsme u toho. Oni tomu něco dají. Nejde tu totiž o to, co mi může dát ta technika. Otázka je obráceně. Co já můžu dát týhle technice?

Kdykoli jsem se pro něco nadchla, pokračovala jsem v tom jen do chvíle, kdy mi to šlo snadno. Jakmile jsem svoje vyčerpala, znamenalo to se něco začít učit, trénovat a makat na tom, což je spojený s neúspěchem, nepovedenými obrazy a skicami, zkoušením a experimenty. A na to já nemám čas, že jo. Já mám čas jen na to, aby se mi každý můj obrázek hned povedl. Abych jela na první dobrou. A nedalo to zas tak moc práce. Což ovšem znamená, že se moje kresba nijak rapidně nezlepší. Nezbyde mi, než se jako dosud spoléhat na to, že se mi občas něco podaří. Spoléhat se na vlohy a nebrousit je. Nezlepšovat se cíleně, ale náhodně. Což je nebetyčná škoda. Plýtvání darem.

Absolventi uměleckých škol to nejsíš vědí, ale to já nejsem. A na zemědělce nám nic takovýho neřekli.

Tak jsem se rozhodla u tý techniky ještě vydržet a něco se naučit.

No jo, ale jak se něco novýho naučit? Vždycky, když něco novýho začnu, jen opakuju to, co už umím. Jakmile se pustím do něčeho, co se mi nedaří, příšerně mě to otráví a znudí ntolik, že nemám absolutně chuť pokračovat.

Tak budu ještě chvíli kreslit dokola to, co už umím, třeba se něco stane. Třeba na něco přijdu.

Tohle všechno se dělo během jednoho večera. Zkusila jsem kolečka, nemohla najít fixu, útroby se mi kroutily nechutí jak křížala na topení. Vypadá to hrozně, je to ztráta času. S myšlenkou na Odpor (viz: Válka umění), který se mi snaží zabránit v růstu jsem bez nálady pokračovala. A když jsem to chtěla kolorovat Copicem, samozřejmě všechny světle šedý dopsaly, tak jsem vzala nějakou docela tmavou hnědou a čmárla do toho. Jedna část vypadala docela zajímavě, zbytek byla nuda. Nepovedený. Líp to neumím. Nedařilo se to. Nevěděla jsem jak. 

Ale ten kousek mě zaujal. Rozhodla jsem se, přestože večer už byl pokročilý, zkusit to ještě jednou ve větším. Neustále jsem si opakovala, že to jen tak zkouším, nikomu to neukážu, je úplně jedno, jak to bude vypadat. Tak vznikly ty kupole. Líbily se mi. Vypadaly plasticky vypouklý. Co tak zkusit díry? Asi to bude jen obráceně ne? Tam, kde je teďko světlo bude stín... Díry vypadaly neuvěřitelně plasticky! Co zkusit kulatou kopuli? Nadšení se mi začlo trochu vracet, ale přišlo něco novýho... S kulatou kopulí jsem si trochu nevěděla rady, ale zkoušela jsem to a nevypadalo to zle. Moje představa, jak by to mělo vypadat, byla čím dál jasnější, když v tom se mi v hlavě ozval hlas. "Tohle přece ale neumíš. Takhle kreslit neumíš, nejsi tenhle typ kreslířů, který jsou takhle dobří. Nepouštěj se do toho. Zastav to. Neumíš to. Nikdy to nedokážeš nakreslit tak, jak si představuješ, protože tak dobrá prostě nejsi. Tohle dělají kreslíři komiksů, který obdivuješ a ne ty. Nikdy to nepřekročíš." Úplně mi to vyrazilo dech. Blokuju sama sebe? Jasně, většina z nás to dělá, ale takhle okatě? To je už snad trochu moc... Sama sobě říkám, kde je hranice mých schopností. A nepustím se za ni. Teda až do dneška, protože když jsem tyhle žvásty uslyšela, představila jsem si podobu kopule ještě intenzivněji. A neposlechla ten hlas, řekla mu ať táhne, a že jsem tím kreslířem, kterým si přeju být a ten je skvělej. Ten kreslí to, co si představí a je to úžasný. "Ale jó, řekla jsem si, můžu to nakreslit!" A ta kupole se mi povedla! Tohle pro mě bylo skutečný překonání sebe sama.  

Dokončila jsem to další den a je to něco pro mě úplně novýho a jsem zase nadšená a chci pokračovat. A až mě to tentokrát přestane bavit, už vím, co mám dělat.